Kačka, majitelka pestrého a sledovaného instagramového účtu s nádhernými fotkami, se s vámi podělí o svůj životní příběh spojený s cestováním. Popíše vám, jak se do Austrálie dostala, jací jsou Australané, se kterými se setkala, a jak na ni zapůsobila australská angličtina.

Bude s vámi sdílet to, co ji u protinožců uchvátilo a zároveň i to, co ji v Austrálii vadilo. V neposlední řadě vám také doporučí místa k cestování v oblasti Byron Bay včetně aktivit, které můžete v téhle oblasti vyzkoušet.

Ahoj, mohla by ses nám, prosím, představit?

Zdravím! Jmenuju se Kačka, stojím za Instagramem a brzo i blogem Czech.it.out. Miluju vytváření a stříhání videí. Poslední dva roky jsem strávila v Austrálii. Pak jsem teda ještě dost dlouho cestovala po Jižní Americe, Kanadě a Pacifiku, ale to asi až do jiného článku.

Mému odcestování předcházela taková ta klasická story s vysokou, kterou jsem studovala o rok déle než moji vrstevníci (ne, nebyla to medicína ani práva – byla jsem prostě jen lempl :-D) a ke které jsem zároveň na plný úvazek pracovala jako projekťačka ve stavební firmě.

Do té doby byly moje cesty maximálně na Lipno nebo do Krkonoš, natož mimo Evropu. No a asi nějaká frustrace z časově náročný práce, učení i nepovedeného vztahu mě dohnala na Erasmus do Německa, potkání svého vyvoleného a posléze do vysněné práce v Red Bullu v Salzburgu. Austrálie nikdy nebyla v plánu. Moc horko, moc hmyzu a pavouků především. Od gymplu jsem měla sen, že se odstěhuju do Kanady, koupím si Raptora a budu bydlet ve srubu někde v Banffu. Plány mi ale nikdy moc nevycházely.

S přítelem jste procestovali řadu zemí. Jak jste se k cestování vlastně dostali?

Cestování jsem si malovala ve snech vždycky, ale asi nikdy jsem si netroufla to myslet vážně. Asi jsem si myslela, že na to potřebuju statisíce a mě se nikdy nepodařilo našetřit víc jak na tu dovolenou. Nakonec jsem zjistila, že potřebuju jen správného parťáka, co bude smýšlet podobně. Takže stručně – nakopnul mě on. Samotné by mi to trvalo asi o trochu déle, ale věřím, že bych se k tomu taky dopracovala.

On totiž už při bakaláři odjel na půl roku studovat do Bangkoku, pak žil v Portlandu, procestoval celou JV Asii, Rusko a já ani nevím, co ještě. Nutno podotknout, že studentská podpora v Německu je o něčem jiným než u nás. Díky ní si pak mohl splnit i sen studovat Double Degree na USC (University of Sunshine Coast v Queenslandu) – čímž jsme se dostali k té Austrálii.

Cesty po okolních ostrovech byly součástí Austrálie, když jsme chtěli udělat (jak naši kamarádi v Evropě vtipně komentovali) dovolenou z té naší každodenní dovolené. Za mě naprosto všechno válcuje Fiji – to fakt nemělo chybu. A to i na low budget. A pak jsem byla s mámou ještě na Vanuatu, když přijela. Nebylo to její vysněný Bora Bora, ale byla k němu alespoň geograficky blízko jako nikdy.

No a pak klasicky několikrát Zéland, Bali atd. Největší cestování bylo ale až po cestě domů. To jsme vzali dost okružkou a strávili jsme 3 měsíce v Kanadě a Jižní Americe (Chile, Bolívie, Peru, Ekvádor a Kolumbie – všechno bez lítání, jen po pevnině, na to jsem fakt pyšná, byla to celkem velká challenge).

rozhovor s Kačkou-roadtrip

Je nějaká země, ke které bys Austrálii přirovnala?

Není. Nic podobného jsem ještě neviděla. Přítel tvrdí, že jeho cesta z letiště v Brisbane na Sunny Coast byla trochu zklamání, protože to vypadalo jako západ USA. To já nemůžu hodnotit, ve Státech jsem nebyla. Pokud někdo žil v Kalifornii, tak to asi bude vnímat jinak, ale i tak bych si nebyla tak jistá. Já jsem si naivně myslela, že je západ jako západ a Austrálie bude jiná jen vizuálně.

Nakonec jsem víc jak 14 dní seděla a civěla do zdi z toho šoku. Byla zima, ale bylo 25 stupňů, auta jezdila vlevo, všechno hrozně trvalo, nevěděla jsem, co je flat white a proč se mnou chtěl každý sakra mluvit? Navíc jsem se najednou ptala sama sebe, jak jsem vystudovala Ing. v angličtině, když jim rozumím maximálně „How ya goin’?“.

Pamatuju si moje trauma, když se mě náš landlord pokaždé ptal „Whaaat’s haaappenin’?“. Fakt jsem strašně dlouho přemýšlela, co na to odpovědět. Přítel se na to naučil odpovídat jen “Surf’s puuuumpin’, how ‘bout ya?”. Směju se doteď.

Austrálii jsme procestovali celou víckrát. Přítel tam byl o ¾ roku déle a viděl navíc Great Barrier Reef, kam jsem to já, jako snad jediný místo, nakonec nestihla. On byl v Outbacku naším Land Roverem, já karavanem s mámou. On viděl Sydney na den, já tam strávila dovolenou. Nedá se popsat, jak strašně velký ty rozdíly jsou a jak ohromná ta země je. Proto se nedá přirovnat k ničemu.

rozhovor s Kačkou-outback

Austrálie má vyprahlou poušť i obrovské staré pralesy, jedny z nejdražších a nejmodernějších měst na světě ale i hořkou historii a původní obyvatele, na které se doteď dívá spoustu lidí skrz prsty, nejnádhernější pláže na světě a pak ale třeba ty nejodpornější šváby, co vám lezou doma po stěnách. Kontrasty a všechny na jednom kontinentě. Mohla bych o tom mluvit do Vánoc.

Jaký je tvůj australský příběh?

Jak už jsem popsala, do Austrálie jsem odjela díky příteli. Měla jsem mít státnice v září a přítel, který v té době studoval v Austrálii, ve stejnou dobu končil roadtrip s bráchou a měl letenku zpátky do Evropy.

Pak přišel nápad, že když udělám státnice, všechno zabalím a přijedu za ním na pár měsíců cestovat (nikdy jsem si to nemohla dovolit, tak mi to přišlo po ukončené škole jako super odměna). Státnice vyšly. Takže jsem okamžitě kupovala jednosměrnou letenku, ještě jsem stihla máminu svatbu a na konci září jsem už seděla v letadle do Brisbane.

Jela jsem na turistické vízum a sama. Přítel na mě čekal tam – musím podotknout, že jsme se neviděli 9 měsíců po půlročním vztahu, takže to bylo docela divný. Musím ale říci, že lepšího parťáka na život v pokoji o rozloze 15 metrů čtverečných jsem si nemohla představit. První pronájem byl vtipný, ale druhý u surfaře umělce byl už na víc jak rok a to bylo už o něčem jiným.

No a začátky? Měla jsem našetřeno a byla jsem na turistu (E-visitor). To znamená, že jsem se válela a cestovali jsme (přítel si našel práci na pobočce australského Greyhoundu – cestovní kanceláře, co mimo jiné vlastní i ty slavné červené autobusy) po okolí. E-visitor znamená každé 3 měsíce ven z Austrálie a naše první zastávka bylo moje vysněný Fiji. To byla ta nejkrásnější dovolená, co jsem kdy měla. Vážně. Básnila bych o tom pořád. Jeli jsme celkem na low cost, takže kdokoliv zvažujete – jeďte! Můžu dát tipy, kdo by chtěl.

Po Fiji jsem začínala na svůj český živnosťák – dělat marketingové texty a social media na dálku, což jsem dělala i předtím, ale to bylo fakt minimum. To byl příjem tak na jídlo. No a po cca půl roce, co jsem tam byla, přítelovi měly vypršet jeho Working Holiday víza a já měla zas podle regulí odjet z Austrálie. Takže bylo celkem v plánu, že pojedeme cestovat a pak domů do Evropy.

Jenže, co čert nechtěl – Greyhoundu se líbilo, co dělal, co studoval a jaké měl výsledky – navíc Němec se celkem hodí, když většina turistů jsou Němci. No a nabídli mu sponsorship. Což znamenalo 2 další roky ve firmě. Nejdřív to kvůli rodinám vzít nechtěl, ale když i rodina promluvila, kývnul. Odjel domů na měsíc. Mně přijela na měsíc máma, se kterou jsme procestovaly komplet všechno kromě West Coast. Byli jsme na Vanuatu a Bali, no a pak začal ten delší příběh usazování se.

Já jsem byla připsaná na jeho víza, začala jsem pracovat, abych to mohla vůbec všechno zaplatit a ve finále trvalo víc jak rok než on dostal svoje PR. Se mnou to je na delší lokte, protože tam se prověřuje vztah, jestli nejsme podvodníci a fakt spolu žijeme atd. Muselo se dokládat hodně věcí a pořád si můžou ještě o nějaký říct. Nicméně pokud jste už v téhle fázi, máte bridging visa, už se k vám chovají jinak. Máte pojištění a nějaká práva taky. V současný situaci máme limit myslím do roku 2022 se vrátit, aby ta snaha nebyla k ničemu.

Nemít tohle, obecně bych se přihlásila na WH program, který umožňuje studentům VŠ na rok odjet a pracovat. To mi přijde super.

Jak dlouhou dobu jsi v Austrálii nakonec žila? Plánuješ se sem vrátit?

Byly to dva roky pro mě, skoro tři pro Reného a máme v plánu jet zpátky. Kdy, to je zatím nejasné nejen kvůli COVID-u, ale taky tu prostě chceme být chvíli přítomní. Kamarádi mají děti, svatby, já mám tři mladší bráchy a dvě babičky 70+, takže cítíme, že teď je to na nějakou dobu Evropa.

Důvod odjezdu byl stesk. Nebyli jsme doma celou tu dobu v kuse a co si budeme povídat, nevidět mámu, tátu a sourozence dva roky, to se možná lehce představuje, ale realita je dost šílená. Díky bohu jsme ale měli štěstí (René na zaměstnavatele a já na Reného :-D) a možnost návratu máme relativně flexibilní, tak toho chceme využít.

Je hodně věcí, co nám chybí, především ta obecná pohoda a v podstatě úplná absence stresu. Dokud to člověk neprožije, asi si těžko představovat jaké to je. Mám kamaráda, co se nad tím ofrňuje a komentuje to tím, že být takhle „chilled” taky není zdravý. To si každý ale musí srovnat sám. My bychom do budoucna rádi měli tu možnost zkombinovat oboje, práce nám to dovoluje, tak uvidíme.

Nejvíce času jsi strávila v oblasti Byron Bay. Co bys v této oblasti doporučila cestovatelům navštívit?

Tak to je strašně těžká otázka. O tom bych asi mohla napsat knihu. Žili jsme tam celou dobu, nikdy jsem nebydlela v Austrálii jinde než tam. Místní mi dost často říkali, že můj pohled na Austrálii bude na vždycky už úplně pokřivený a nereálný díky tomu, že jsem lokál jen v Byron Bay. To je totiž jiný matrix. Jinej gang, jak je to v té reklamě :-D. Byron Bay podle Australanů není Austrálie.

Bydleli jsme za městem ve čtvrti Arts & Industrial Area, kde na turistu nenarazíte (ačkoliv teď s resortem a historickým vláčkem možná). Tím pádem znám starousedlíky, co mi vyprávěli časy před turisty. Když tam na plážích surfovali generace rodin, co už tam dávno nejsou, protože je vytlačili turisti. Ceny nájmů jsou na úrovni Manly a normální člověk si to s rodinou nemůže dovolit. Jeden z těch starých surfařů je třeba Bob McTavish, možná jste o něm slyšeli. Má muzeum na Gold Coast a obchod v A&I area (oboje doporučuju vidět). Jsme kámoši (jednou jsme si i pokecali).

Pro mě to byl a je ráj na zemi. Sice jsem si tam neudělala moc kamarádů, protože je to typicky sezónní místo a já nestudovala. Kamarádi za půl roku odjeli jinam – ale moje denní rutina byla ráno pláž, surf, výlet, práce, oběd na pláži, někdy zase práce, večeře na pláži, surf, posezení se ciderem a poslouchání živé hudby, na kole nebo longboardu domů a pak zase to samé.

rozhovor s Kačkou-surfování

A co vidět? Tak přes den především pláže – ideálně mimo centrum. Za mě konkrétně Broken Head – rezervace plná naprosto úchvatných a prázdných pláží, kam jsme jezdili, když jsme neměli náladu na lidi (je ale potřeba auto, ideálně 4×4 když chcete fakt něco jedinečného).

Městečka jako Bangalow, Yamba nebo Mullumbimby, kam jsme jezdili třeba jen na jídlo nebo si jen užit trochu víc klidu nebo surf. No a hlavně příroda, parky, vodopády, rezervace. My jsme po takové době občas měli chuť vypadnout od pláže a jet trochu na dobrodruha. Tudíž můžu vřele doporučit kempování v „hinterlandu“, což je v podstatě název pro vnitrozemí. Ať už směr za Byron Bay, Gold Coast nebo když je čas, tak až za Brisbane. Projeli jsme to křížem krážem dvacetkrát a stejně jsme se vraceli.

Co je teda ještě srdcovka je jižní část Gold Coast – Coolangatta a Burleigh Heads – zůstaňte tam na jeden celý den a pochopíte. A kafe v údajně nejmenší kavárně Austrálie – Spice na hlavní ulici směr pláž – hned vedle Night Owl. Což je malinko paradox, protože Night Owl prodává kafe za dolar a Spice nejmíň za 4,50. Rozdíl ale poznáte už jen podle vůně.

Západ slunce musíte strávit ale v Byron v místním Hippie Circle. Hippíci i kolemjdoucí za zvuku bubnů a vln tancují a zpívají. To je pořádný lokální zážitek. Bez toho nesmíte odjet!

Co tě v Austrálii nejvíce uchvátilo? Je něco, co se ti u protinožců nelíbilo?

No, nemám ráda pavouky. To je asi tak všechno. Mimo to ještě ta ukrutná dálka. Nemohl za námi nikdo přijet na výlet, na víkend nebo dovolenou. Moje máma si tam udělala svatební cestu na měsíc, ale jinak to prostě nešlo. Není to typická dovolenková destinace. Každý to bere ale samozřejmě jinak.

Uchvácená jsem pořád z pláží a oceánu. To je terapie jako víno. Lepší než víno. A to jsem byla vždycky horský typ, co nedá dopustit na sníh a kopce. Ale když potřebujete vypnout a vyčistit hlavu, jdete si sednout a čumět do vln. Posezení s kamarády, piknik ve dvou, čtení knížky nebo jen dlouhý Skype s mámou – jdete na pláž prostě. To se stane najednou součástí a je strašně těžké si od toho odvykat.

A taky jsem byla uchvácená z lidí. Znova podotýkám, že nevím, jestli je zbytek Austrálie fakt tak jiný než Byron Bay, ale tam ta pohoda prostě chodí po ulici. Každý prodavač, řidič autobusu, surfař, co právě vyběhl z vody a letí zpátky do práce – všichni se smějí, zdraví a tempo života tak jako pozvolna plyne. Je to super.

Věcí, co se mi nelíbily, je asi málo. Obecně ta odvrácená strana žití v tak malým a turistickým městě – žádní dlouhodobí kamarádi. Kdybych asi chodila do školy, bylo by to jiné. Ale i Australani po čase zmizí pracovat jinam, všechno trvá pár měsíců a pak je to zase od začátku. Když se to děje několikrát do roka, je to celkem frustrující.

Asi to bude znít divně, ale ke konci mi taky mi trochu vadilo, že Austrálie je tak moderní. V Čechách byla moje největší záliba jezdit po hradech a zámcích už jako malá holka. Tradice jako Velikonoce, Mikuláš a Vánoce jsou něco, co v Austrálii prostě nenajdete. A hradu z 14. století by se asi taky vysmáli.

rozhovor s Kačkou-mrakodrap

Když jsem po cestě do Evropy vlezla do baziliky v Peru, nadechla se toho studeného vzduchu a viděla ty staré babičky, co se modlí, rozbrečelo mě to. Nedá se to popsat, ale člověk vycítí, že tam něco stoji 400 let a ta síla tradice, co je tak blízko tomu, co máme v Evropě, byla ve všem tom stesku vážně znát.

Austrálie je moderní a něco jako naše Karlštejny, Staromáky nebo kostnice nikdy neviděla. Pro spoustu lidí to bude znít asi jako totální hovadina a já bych si to myslela taky. Nikdo ale neví, co ve vás dlouhé odloučení může probudit. Obzvlášť když dost často nevědí ani to, co je Česká republika.

Je něco, co bys doporučila lidem, kteří plánují vyrazit na druhý konec světa?

Nebát se. Nepřemýšlet nad detaily, jinak se k tomu nedokopete. Důležité je mít trochu našetřeno, ale to je celé. Zbytek přijde později. Vážně. A je úplně jedno, na jaké vízum přijedete (mělo by být teda platné :-D), protože i to se dá pak řešit až na místě (musíte samozřejmě respektovat podmínky toho víza, na kterém aktuálně jste).

Kamarády a lidi, co jsou na tom stejně potkáte první noc na hostelu. Práci seženete maximálně po měsíci intenzivního hledání (záleží na lokalitě) a s lidmi přichází zážitky. Plány vážně nemají smysl vyjma případů, že jedete do Austrálie na limitovanou dobu jen cestovat – to pak plánovat musíte.

Kačko, děkujeme za všechny poskytnuté informace! Přejeme tobě i Renému další cestovatelské zážitky ať už v Austrálii či jiných zemích.