Informace o tom, jak to vypadá v Austrálii v souvislosti s COVIDem-19 vám nepodá lépe nikdo, než ten, kdo tam byl. Verča se vydala do Austrálie v únoru 2020, a to jako vedoucí plaveckého kempu. Před odletem nikdo ze zúčastněných nevěřil tomu, že by mohlo dojít k zavírání bazénů, rušení letů nebo dokonce uzavírání hranic.

V Austrálii byla Verča již před třemi lety, to si užila tu pravou dovolenou. Ovšem během letošní výpravy k protinožcům dovolenou nahradily jiné věci. Obvolávání konzulátu, shánění letenek, domlouvání repatriačního letu, zjišťování aktuálních nařízení a navíc starání se o své svěřence z plaveckého oddílu. Děsivý příběh s několika zápletkami nám povypráví z povinně nařízené domácí karantény.

Můžeš se nám stručně představit? 

Ahoj, jmenuji se Veronika Houfová. Mám vystudovanou klinickou biochemii na pardubické univerzitě. Momentálně žiji s přítelem na španělském ostrově Mallorka. 

Do Austrálie jsi letěla již po druhé, co tě k tomu vedlo?

Ano, moje první cesta do Austrálie před třemi lety byla pouze dovolená, která trvala 14 dní. Tehdy jsem v Austrálii měla bráchu na plaveckém kempu Keep swimming camp, tak jsem cestu spojila i s návštěvou kempu. Podruhé jsem jela pracovně – jako vedoucí tohoto plaveckého kempu. 

Letěla jsi k protinožcům s pocitem, že by mohlo nastat uzavření hranic? Za jakým účelem jsi tam vlastně letěla?

Do Austrálie jsem odlétala na konci února. V té době jsem o koronaviru samozřejmě věděla, ale virus nebyl tak rozšířen. Představa nějaké pandemie v nynějším měřítku byla spíše sci-fi. Uzavření hranic mě absolutně nenapadlo. Samozřejmě jsem ale odlétala vybavená, brala jsem si s sebou pár roušek do letadla a dezinfekční gely.

Jak se lidé chovali po vypuknutí omezení v rámci viru COVID-19? Setkala jsi se během své cesty s nějakým omezením?

Jelikož jsem bydlela v menším městě v porovnání se Sydney, Brisbane nebo Melbourne, tak dokud vláda nezavedla restrikce, lidé se chovali jako při běžném životě. Ze začátku jsem to nijak nepociťovala. Ovšem, musím říci, že hned po mém příletu do Austrálie (do Brisbane, konec února) nás nechali sedět v letadle. Bylo to z důvodu, že jednomu pasažérovi na palubě bylo špatně. V tu chvíli tam přišli 2 lidé v bílých oblecích, s respirátory a brýlemi a zjišťovali jeho zdravotní stav, měřili teplotu. Poté odešli a nás pustili z letadla.

Při pasové kontrole u vstupu do země se cestujících akorát ptali, zda navštívili v posledním měsíci Írán či Čínu. Už v té době Austrálie neumožňovala vstup turistům cestujícím z těchto dvou zemí. Po vyhlášení restrikcí se ovšem vše v zemi otočilo vzhůru nohama. Hlavně v omezení činností i pohybu.

Na internetu bylo několik kauz ohledně toaletního papíru právě z Austrálie. Jak tomu bylo ve skutečnosti? Pociťovala jsi v obchodech nějaké nedostatky?

Ano, všechno, co proběhlo na internetu, všechna ta videa a to šílenství v obchodech, jsou pravdivá. Nejen ve velkých městech, ale i v Gladstone, kde jsem byla, to v obchodech vypadalo, jako, když se blíží apokalypsa. Regály zely prázdnotou. Nebyl žádný toaletní papír, žádné kapesníčky, žádné kuchyňské utěrky ani žádné vlhčené ubrousky. 

Problém byl i s trvanlivými potravinami jako je mouka, rýže, těstoviny. Nebyly k dostání ani vajíčka, pečivo a konzervy. Ze začátku byl problém sehnat i maso. Zjednodušeně řečeno, zbyla pouze zelenina, ovoce a sladkosti. 

Naštěstí vcelku rychle vláda zareagovala a vydala opatření „nákupy na příděl“. Při vstupu do obchodu a u každého regálu byl vytištěný papír, kolik a čeho si lidé mohou koupit. Například maso, šunka, mléčné výrobky byly po jednom kuse na osobu, u pečiva si jeden člověk mohl vzít max 2 balíky. Ovšem problém s toaletním papírem to nevyřešilo. Ten chyběl pořád. 

 Setkala ses v Austrálii s tím, že by lidé nosili roušky a ochranné rukavice?

Setkala, ale ojediněle a až v dubnu. Od půlky března nosili rukavice a roušky prodavači v supermarketech. U pokladen, mezi prodavačem a zákazníkem, byla nainstalovaná i plexiskla, která je měla chránit.

Jak jsi se cítila během omezeného pobytu? 

Jak jsem již zmínila, v Austrálii jsem byla pracovně a to na plaveckém kempu, kde jsem se starala o 5 dětí ve věku 12 až 15 let. Veškeré restrikce jsem pocítila hodně. Hlavní účel tohoto kempu je plavání. Bohužel přibližně deset dní před našim plánovaným návratem zpět do ČR (28. 3.) se zavřely všechny veřejné bazény. To nám vzalo naši hlavní aktivitu, ale stále jsme aspoň mohli jezdit na výlety a chodit pláže. 

O pár dní později ale došlo k dalším, přísnějším opatřením, kdy jsme byli nuceni se zdržovat pouze v místě ubytování, chodit maximálně po dvou a držet si mezi sebou 1.5 m rozestupy. Což, s puberťákama, nebylo vůbec jednoduché 😀 …

Cestou domů jsi letěla repatriačním letem. Jak probíhala příprava na tento let? Komunikovala jsi s ambasádou či velvyslanectvím?

Tohle bude na dlouho… Plánovaný konec kempu, návrat domů a vrácení dětí rodičům byl 28. 3. Přibližně týden před odletem jsem se dozvěděla, že Emirates, od kterých jsme měli letenky koupeny, přestávají létat do Prahy. Navíc, tuto informaci jsem se dozvěděla od své kamarádky, která u Emirates pracuje jako letuška, žádné oficiální vyjádření společnosti nikde v tu dobu nebylo. 

Vzala jsem mobil a zavolala jsem na pobočku Emirates do Sydney, kde mi pán řekl, že žádnou takovou informaci nemá a že Emirates do konce března budou létat na všech linkách. Také mi řekl, že pokud chci, můžu si zavolat ještě přímo do Dubaje pro více informací. V Dubaji mi to, bohužel, nikdo nebral.

Volala jsem do Čech manažerovi kempu, abych mu dala vědět, co jsem se dozvěděla. Zaangažovala jsem i svou rodinu, kde se mamka provolala po šesti hodinách až na londýnskou pobočku. Bylo nám řečeno, že lety Dubaj – Praha se od 25. 3. opravdu ruší. S tímto zjištěním začaly 3 šílené týdny plné telefonování, kupování letenek a následné rušení letů. 

Ihned jsme přebookovali letenky na to samé datum, ale s příletem do Mnichova. Zrušeno. Následně jsme letenky přebookovali s odletem 25. 3., čili o 3 dny dříve, a s příletem na Heathrow (Londýn). Noc před odletem ovšem britský předseda vlády vyhlásil lockdown země, s platností od 25. 3., takže další zrušený let. Aby toho nebylo málo, společnost Emirates vydala prohlášení, že jejich poslední let proběhne 25. 3. Musím říct, že jak mě obvykle nic nestresuje, tak tohle mi teda dalo zabrat! 

Museli jsme vymyslet další náhradní plán. Kontaktovala jsem české velvyslanectví v Canbeře, kde jsem jim vysvětlila situaci. Z velvyslanectví jsem dostala kontakt na generální konzulát v Sydney, kde to má pod palcem paní Hanka Flanderová. A musím říct, že si nedokážu představit, kdyby tam seděl někdo jiný. Bez paní Flanderové bychom v Austrálii byli asi doteď. 

Následovalo obvolávání jiných leteckých společností, které ještě létaly. Těch samozřejmě už moc nezůstalo. Ocitla jsem se sama s cizími dětmi na druhém konci světa v situaci, kdy jedna letecká společnost za druhou rušila lety jak na běžícím pásu a když už nějaká letěla, tak tranzitní země, přes kterou se letělo, nechtěla přijímat cestující bez negativního testu na Covid-19. Bylo velké riziko si kupovat další letenku, finance se zužovaly a za zrušený let vám nikdo peníze nevrátí, pouze ve formě voucheru. 

Musela jsem vyřídit prodloužení ubytování, dále jsme řešili prodloužení zapůjčení auta, které jsme měli vracet 28. 3. v Brisbane. Nevěděla jsem, kdy odletíme. Ve hře byla další věc, a to, že by se zavřely veškeré ubytovací kapacity nebo, že by Austrálie uzavřela vzdušný prostor. S paní Flanderovou z generálního konzulátu jsem byla v kontaktu každý den. Po týdnu a půl, co jsme v Austrálii byli již „navíc“, mi volala, že to vypadá dobře s repatriačním letem.

Ovšem přišel další zádrhel jménem Nový Zéland. Nový Zéland, na kterém se nacházeli uvízlí Češi, totiž odmítal vpouštět na své území veškerá letadla. Nakonec po pár dnech jednání se dostalo povolení k přistání. Datum repatriačního letu se stanovil na Velikonoční pondělí 13. 4. ze Sydney s tím, že jedno letadlo s Čechy a Slováky poletí ze Sydney, druhé letadlo poletí z města Christchurch a Auckland, a sejdou se v Korei, kde nás spojí do jednoho letadla směr Praha. Vypadalo to, že se blýská na lepší zítřky. Ovšem, jedno moudré přísloví říká: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš“. O datu repatriačního letu jsme se dozvěděli na Zelený čtvrtek, čili 4 dny před odletem. Ihned jsem nám zakoupila letenky Brisbane – Sydney s vnitrostátní linkou Virgin Airlines. 

O den později, v pátek, vláda zakázala veškeré vnitrostátní lety na velikonoční svátky. Moje psychická odolnost byla velmi, ale opravdu velmi, zkoušena. Autem z Gladstone do Sydney je to přibližně 1400 km. Sama řidička, bez nikoho, kdo by mě střídal a s pěti dětmi za zády jsem opravdu řídit takovouhle štreku nechtěla. Navíc, hranice mezi jednotlivými státy byly zavřeny. Volala jsem ještě ten den opět paní Flanderové na konzulát. Ta během dvou dnů zařídila „vládní“ autobus z Brisbane do Sydney pro všechny. V pondělí ve 3 ráno byl odjezd z Brisbane a v Sydney jsme byli ještě téhož dne v podvečer.

Jak vše probíhalo po příletu? Byla jsi testována?

Po příletu jsme museli vyplnit papír se jménem a adresou, kde budeme po celou dobu karantény. Žádné testy nám nedělali. Na letišti, po vyzvednutí zavazadel, se tvořila fronta u východu, kdy lidé v oblecích zastavovali každého cestujícího a ptali se, zda mají zařízen odvoz či nikoli. Pokud pro vás přijel rodinný příbuzný, pustili vás ven. Pokud jste odvoz neměli, rozvezla vás policie. Druhý den po příjezdu domů jsem obdržela email od Krajské hygienické stanice Pardubice s rozhodnutím o karanténě.

Stála tvá cesta za to? Letěla bys za těchto podmínek znovu?

 No, myslím si, že kdybychom věděli, že se to takto vyvrbí, tak do toho nejdeme. 

Na co se podle tebe mají čtenáři těšit po opětovném otevření hranic v Austrálii nejvíce?

V Austrálii najde každý člověk to své. Od nádherných korálových útesů a bílých liduprázdných pláží po velká multikulturní města. Nakrmíte klokany, pochováte si koaly, žasnete nad barvami u východů i západů slunce. Zjistíte, že tu voňavku, kterou jste si koupili za super peníze v Duty free na letišti pošetříte až domů, jelikož bez místního spreje na komáry nedáte ani ránu.

Při první návštěvě před usednutím zkontrolujete záchodové prkýnko, v obavách, že na vás vykoukne had. Raději taky ani nevětráte, co kdyby sem vlezl pavouk. Dáte jméno svému místnímu domácímu mazlíčkovi gekonovi, který vám pomáhá od všeho hmyzu v pokoji. Musím se ještě zmínit o přívětivosti místních obyvatel, zejména v těch menších městech. 

O Austrálii bych opravdu mohla vyprávět dlouho, ale nejlepší je ji zažít. 

Veru, moc děkujeme za nevšední informace. Klobouk dolů, že jsi vše zvládla. Přejeme ti hodně zdraví a zasloužený odpočinek.

Líbil se Ti článek?