Rozhovor s Danou: Nejsem dobrá řidička, přesto jsem si koupila auto a projela s ním Austrálii

Auto

Odvážná Dana byla mezi prvními šťastlivci, kteří se dostali do Austrálie na Work and Holiday víza hned první rok po jejich otevření. Po roce zkušeností, kdy vystřídala různé netradiční práce uvažuje o druhém roce stráveném u protinožců.

Zahraniční pobyt jí pomohl lépe poznat samu sebe, dodal jí sebejistotu a odvahu. Tu například prokázala tím, že i přesto, že se necítí být dobrou řidičkou, si koupila auto a s ním projela kus Austrálie. Sama.

Mohla by ses, prosím, našim čtenářům představit?

Ahoj, jmenuji se Dana, je mi 30 a bývala jsem učitelkou angličtiny. Abych si život v anglicky mluvící zemi vyzkoušela na vlastní kůži, odletěla jsem před pár lety s pracovně-turistickým vízem na Nový Zéland. Z původně plánovaných asi devíti měsíců pobytu se stal rok a čtvrt a cestou domů jsem to navíc vzala přes Bali, Singapur, Malajsii, Thajsko, Kambodžu a Vietnam. Cestování mě zkrátka natolik nadchlo, že když později přišla možnost zažít tímto způsobem i Austrálii, neváhala jsem ani vteřinu.

Byla jsi mezi úplně prvními, kteří žádali o Work and Holiday víza. V jakém roce to bylo? Jak žádost probíhala? Pomáhala ti s vyřízením agentura?

O zavedení pracovně-turistických víz pro Čechy se mluvilo už několik let zpátky, ale bez výsledku. Když se konečně začátkem roku 2018 objevila zpráva z ministerstva, že od 1. března začnou přijímat žádosti, začala jsem narychlo zjišťovat, co všechno je vlastně potřeba.

Jednalo se o úplně prvních 500 míst pro Čechy, takže informace na internetu se často rozcházely a nikdo nedokázal poradit z vlastní zkušenosti. Všechno navíc komplikovalo to, že žádost v té době ještě nebyla elektronická, jako tomu bylo třeba při žádosti na Nový Zéland či Kanady, takže se všechno muselo posílat v papírové podobě na ambasádu do Berlína.

Využívat služeb agentur se mi ale nechtělo, takže jsem se zaměřila na instrukce z oficiálních stránek australského imigračního úřadu a hned 1. března jsem odeslala do Německa obří doporučenou obálku plnou ověřených kopií všeho možného – od diplomů ze školy až po rodný list. Asi měsíc bylo ticho a pak se konečně ozvali, že žádost je schválena a já mám rok na to přiletět.

Máš v plánu prodloužení či změnu víz? Co tě k případnému prodloužení či změně vedlo?

Cestování a život v zahraničí mě baví a vždycky si říkám, že takovouhle šanci už možná nikdy mít nebudu. Pokud tedy země nabízí možnost, jak si Work and Holiday víza prodloužit, byla by podle mě velká škoda to alespoň nezkusit.

Austrálie je v tomto ohledu opravdu štědrá a při splnění určitých podmínek (např. odpracování 88 dní v zemědělství) nabízí možnost zažádat o další rok. A nově dokonce ti, kteří si v druhém roce odpracují podobným způsobem šest měsíců, mohou žádat potřetí. Já už třetí rok bohužel nestíhám (žádost je omezena věkem), ale na ten druhý se rozhodně chystám. Nejenom, že je Austrálie obrovská a na její procestování je potřeba moře času, ale navíc, přiznejme si to, vydělávat i při minimální mzdě asi třikrát tolik co doma není vůbec špatné.

Pohybuješ se v rámci pracování po Austrálii nebo pracuješ na jednom místě?

Rok (nebo dva) v Austrálii jsou poměrně krátká doba a pokud chce člověk něco vidět, je podle mě mnohem lepší pracovat na více místech. Občas sice může být těžké zvednout se a odjet, sotva jste si někde zvykli a zabydleli se, ale na druhou stranu navštívíte více míst, poznáte více lidí a získáte lepší představu o tom, jak se žije v různých částech země.

Záleží samozřejmě taky na druhu práce. Spousta pozic pro backpackery je sezónního charakteru a někde holt můžou nabídnout práci na několik měsíců, jinde jen na pár týdnů. Pak je přesun nutnost.

Jaké jsou tvé pracovní zkušenosti v Austrálii? Jakým způsobem sis práci našla?

Do Austrálie jsem letěla s tím, že stejně jako na Zélandu chci vyzkoušet práce, ke kterým se doma jen tak nedostanu. Navíc dávám přednost přírodě před velkoměsty, takže jsem se soustředila na farmařinu.

Moje úplně první pracovní zkušenost v Austrálii, sběr jahod, byla naprostá katastrofa. Na dřepění v řádku jsem byla připravená, ovšem na výplatu ne. Ukázalo se totiž, že částka za každou nasbíranou bedýnku je tak nízká, že i při poměrně rychlým nasazení si vydělám za půl dne to, co jinde za hodinu. Vzdala jsem to po prvním dni.

Podruhé se na mě usmálo štěstí a narazila jsem na práci v outbacku, v divočině. Měsíc jsem bydlela na farmě uprostřed Západní Austrálie, jen s farmářem, farmářkou a dvěma spolupracovníky z Německa. Do nejbližšího obchodu to bylo 100 km, do nejbližší hospody 50 km. Ráno nás budili papoušci kakadu, po pozemku se promenádovali klokani, emu i metroví ještěři a kvůli jedovatým pavoukům a hadům se člověk bál vylézt za tmy z pokoje. Vzhledem k tomu, že šlo o rodinnou farmu, všichni dělali všechno. Kromě sběru a balení meruněk jsem se tak dostala např. k řízení čtyřkolky i vysokozdvižného vozíku, okopávání olivovníků, zavlažování pomerančovníků, mytí traktorů atd. Práce byla celkem snadná, pokud teda pominu to, že jsme každý den začínali s východem slunce a kolem desáté dopoledne už teploty šplhaly ke čtyřicítce, takže jsme se na sad mohli vrátit až navečer.

Práce-farma

Svých 88 dní v zemědělství pro prodloužení víz jsem si odpracovala v malým přímořským městě Carnarvon, kde jsem tři měsíce třídila a balila banány. Tohle je něco, co se člověk naučí za jeden den, k dokonalosti to dotáhne za týden a zbytek času se šíleně nudí. Na druhou stranu fyzicky nenáročná práce ve stínu je v australských subtropech rozhodně výhodou.

Balení-banánů

Pravý opak jsem pak vyzkoušela na velkofarmě s mangem v Severním Teritoriu – dennodenní zápasení se zavlažovacím systémem občas vydalo za návštěvu v posilovně a po modřinách ani neustále promočeným oblečení se mi nestýská. Musím ale uznat, že čas v práci běžel jako nic a sem tam to vlastně byla docela zábava.

Co se týče hledání farmářských prací, nejvíce se mi osvědčil přímý kontakt. Na australských inzertních portálech Gumtree, The Job Shop nebo Fruit Picking Jobs se sice občas dá najít dobrá nabídka, spousta farmářů ale nemusí svoje zaměstnance vůbec hledat. Denně jim totiž sami klepou na dveře.

V Austrálii není neobvyklé přijet přímo na farmu a zeptat se na práci, případně předat kontakt a životopis. Ideální tedy je zjistit si, kde zrovna začíná sklizeň, vydat se do oné oblasti a jednoduše navštívit jednu farmu za druhou, případně je alespoň obvolat. Hlavní je nenechat se odradit počátečním nezdarem a nevzdávat to. Situace na farmách se mění ze dne na den a tam, kde mají dneska plno, vás zítra s radostí vezmou.

Cestuješ po Austrálii sama? Jakým způsobem?

Do Austrálie jsem přiletěla sama a, abych řekla pravdu, ze začátku jsem si vůbec nebyla jistá, jakým způsobem chci zemi procestovat. Líbila se mi například nabídka autobusů Greyhound, kde si můžete koupit neomezenou jízdenku třeba na měsíc a během té doby se libovolně přesouvat, klidně ze severu až na jih země. Cestování autobusem je ale docela omezující, na spoustu zajímavých míst se nedostanete a taky jsem nechtěla přijít o zážitky z kempování v autě, což mě na Zélandu dost bavilo.

Možností je najít někoho s vlastním autem a podobným itinerářem a podělit se o náklady. Skupin, kde backpackeři hledají spolucestující na různě dlouhou dobu, je na Facebooku spousta. Nakonec jsem ale uznala, že na cestování s cizím člověkem nejsem dostatečně společenská a potřebuji svůj vlastní klid a prostor. Jsem nezkušený řidič – začátečník a netuším, kde jsem sebrala odvahu, ale rozhodla jsem se koupit si vlastní auto.

V průběhu tvého australského dobrodružství jsi měla vlastní auto. Bylo těžké ho sehnat? Doporučila bys ostatním koupi, nebo spíše pronájem vozu?

Podle mě záleží hlavně na tom, jak dlouho plánujete cestovat a kam se chcete podívat. Pronájem může být skvělá volba na kratší dobu – neztrácíte čas nákupem a následně prodejem, nemusíte řešit servis a pokud se něco stane, firma by se o vás měla postarat. Spousta společností ale nedovoluje jízdu po tzv. „dirt roads”, které jsou zejména v Západní Austrálii všude, takže budete muset buď riskovat, nebo se na spoustu míst nepodíváte. Pokud ale plánujete dlouhodobější pobyt nebo práci mimo město, vlastní auto je nejlepším řešením.

Cesta

Koupě auta pro mě byla trošku problém. To hlavně proto, že o nich nic nevím. S obrovským štěstím a s pomocí kluků z hostelu jsem nakonec pořídila levné auto, který mě několik měsíců vozilo denně do práce a zdolalo se mnou přes deset tisíc kilometrů z Perthu až do Darwinu.

Vybírání na Gumtree a následné prohlídky mi trvaly asi dva týdny, samotný přepis je pak otázkou několika minut. Výhodou je auto s poznávací značkou Západní Austrálie, můžete ho totiž jednoduše prodat v kterémkoliv jiném australském státě a všechno zařídit online.

Dá se říci, že tě Austrálie změnila? Čím?

Rozhodně. Myslím, že ani není možné, aby s vámi rok života v zahraničí, kde nic a nikoho neznáte a musíte se ve všem spolehnout jenom sami na sebe, nic neudělal. Jsem odvážnější, otevřenější a snad i trochu sebejistější. Víc se znám. Méně se bojím pavouků. A všechno v Evropě mi přijde hrozně blízko.

Co bys vzkázala čtenářům, kteří přemýšlejí o Work and Holiday vízech?

Běžte do toho. Jestli nemáte s kým, nevadí. Jeďte sami, nebojte se a užijte si to. Stojí to za to!

 

Dano, děkujeme za tvůj čas a přejeme ti úspěšné prodloužení víz a spoustu dalších procestovaných kilometrů.

Jaké máte zkušenosti s cestováním autem vy? Preferujete své vlastní, nebo pronajaté auto?

 

Rozhovor s Danou: Nejsem dobrá řidička, přesto jsem si koupila auto a projela s ním Austrálii
Hodnocení: 5 (100%) Celkem hlasů: 1