Inspirativní rozhovor s Barborou, která chtěla v Austrálii strávit dva měsíce, ale nakonec u protinožců žije již třetím rokem. Vytvořila svůj podnik s českým produktem, který je nejen jejím snem, ale zároveň je eco-friendly, což oceňují nejen Australané.
Barbora vám také popíše, jak probíhá proces žádosti o partnerská víza, který vám připomene filmové scény, podělí se o dojemné rodinné příběhy a o svou životní cestu.
Můžeš se nám, prosím, krátce představit?
Jmenuji se Bára a je mi 37 let. Mám ráda dobrodružství, slunce a smích.
Před Austrálií jsem hodně cestovala a žila několik let v Anglii, odkud jsem odjela do Austrálie. Původně jen na dva měsíce. Ze dvou měsíců to jsou již tři roky…
Na jaká víza jsi odcestovala? Měla jsi za svůj celkový pobyt jen jeden druh víz, nebo si jich měla více?
Do Austrálie jsem přiletěla na klasická turistická víza. O půl roku později jsem si přes AustraliaOnline vyřídila víza studentská. S tímto typem víz mi pomáhal přímo Michal Šesták s jehož prací jsem byla velmi spokojena. Jednal se mnou na rovinu a představil mi všechny moje možnosti.
Proč jsi se rozhodla odcestovat právě do Austrálie? Jela jsi s někým nebo sama? Nebála ses?
Do Austrálie jsem odcestovala sama na pozvání mého australského kamaráda. Měla jsem tenkrát velmi bolavé období svého života. Tou dobou tam začínalo léto a on si myslel, že by mi čas strávený na slunci pomoci rychleji překonat to, čím jsem si procházela. Měl pravdu! Sluníčko má neuvěřitelnou moc. Problémy se všeobecně zdají menší a na všechno najednou koukáte jinýma očima, těma pozitivníma.
Ničeho jsem se nebála. Jsem hrozný střelec. Cestovala jsem po celém světě, ať už sama nebo s někým, takže jsem věděla, do čeho jdu. Moc jsem se těšila. Cestování mě nabíjí. Dává mi potřebný adrenalin.
Austrálie mi nakonec dala to, co jsem dlouhou dobu hledala. Kvalitu života. Život v zemi, kde máte léto minimálně devět měsíců v roce, nabývá úplně jiný směr a smysl. Nejen pro vás, ale i vaši budoucí (či stávající) rodinu.
Uvědomila jsem si, že jsem tak moc cestovala hlavně proto, že jsem „utíkala“. Utíkala jsem od stereotypu, zimy nebo negativních lidí. Ale zároveň, jako bych pořád něco hledala. Až jsem nakonec zjistila, co potřebuji a chci. Našla jsem tu samu sebe.
Plánovala jsi hned od začátku, že se v Austrálii zdržíš? Co tě přimělo zůstat tu delší dobu?
Plánovala jsem se zdržet pouze dva měsíce. V té době jsem měla již zajištěnou smlouvu v Saudské Arábii, kde jsem měla vést dámské fitness centrum. Ale znáte to – “člověk míní, život mění”. Po týdnu v Austrálii jsem věděla, že chci zůstat. Odletěla jsem se rozloučit s rodinou a přáteli, zajistila pár nezbytných věcí a vrátila se zpět do Austrálie.
Co mě přimělo zůstat? Na to je opravdu jednoduchá odpověď. Permanentní slunce, krásná příroda, pozitivní lidé.
Jak už jsem zmínila dříve, také ta kvalita života, která je pro mě nesmírně důležitá a podstatná. Pravda je taková, že máme jen jeden život. A je jen na nás, jak a kde ho chceme strávit.
Neříkám, že každý den je tu růžový. Všichni máme své „ups & downs“. A také vím, že můj styl života není pro každého. A je to tak v pořádku. Každý jsme tam, kde chceme být, tam, kde jsme šťastni. A já jsem šťastná tady.
V současné době si chceš zažádat o partnerská víza. Co je k žádosti potřeba? Jak vlastně celý proces probíhá?
Nejedná se o jednoduchý proces. Pokud nejste v upřímném vztahu a neplánujete s partnerem zůstat, tak se do toho radši ani nepouštějte. Potkala jsem už spoustu naivních lidí, kteří si myslí, že svatbou se vše spláchne. Ale ono to tak, bohužel nebo spíše bohudík, nefunguje.
Musíte prokázat, že váš vztah je opravdový, doložit to historií a zkrátka vším o vás jako páru – kde jste se potkali, jak, kdy, proč. Není to legrace. Mít společný účet, ze kterého zároveň odchází platby na společné věci, účty (elektrika, voda, hypotéka…) na obě jména, společné fotky atd. Potřebujete svědky, kteří budou vypovídat o vašem vztahu. Dále musíte doložit cca 40-50 stránek informací o vás, partnerovi, sourozencích, rodičích – a to včetně jejich pasů.
Zároveň si musíte připravit mezi AUD $7.500-10.000+ (záleží, jestli žádáte sami nebo s migračním agentem – každý migrační agent si účtuje jinak). Pokud vám víza neschválí, peníze už vám nikdo nevrátí.
Po podání žádosti čekáte cca 2 roky (může být méně i déle) než vám udělí PR (pernament residency). Během té doby vás mohou kdykoliv navštívit doma, kouknout se, jak bydlíte, jestli spíte ve stejné posteli nebo vás oba pozvat na pohovor, kde vypovídáte každý v jiné místnosti na stejné otázky. Vaše odpovědi se musí, samozřejmě, shodovat.
Pokud je váš vztah opravdu čistý a založený na vzájemné lásce, není se čeho bát!
V Austrálii vlastníš firmu. Povíš nám něco o ní? Jaké to vlastně je – podnikat v zahraničí?
Ano, založila jsem firmu CzechNet. Vždy jsem měla vizi vlastního byznysu a až tady jsem to zrealizovala. Jsem zastánce eco-friendly životního stylu. Snažím se pomáhat a vracet naší planetě. Chtěla jsem vytvořit něco, co mě bude nejen bavit, ale zároveň dávat smysl a satisfakci.
I když žiji v Austrálii, tak srdcem budu vždycky hrdá Češka. Proto jsem si přála propojit firmu s českými kořeny. Nakonec se mi to podařilo. Kamarád mi do Austrálie přivezl dárek – českou síťovku v novém kabátku. Já ji sice na pár měsíců odložila do poličky a zapomněla na ni, ale když jsem ji objevila, nápad byl na světě.
Zapadalo to přesně do mé představy. Jedná se o český výrobek, jak výrobou, tak i historií a zároveň je to eco-friendly produkt. Síťovky jsou navíc ručně vyráběné v chráněných dílnách. Oslovila jsem tedy Káju z České síťovky, vyměnily jsme si pár mailů, hovorů a domluvily se na spolupráci. Tak vznikla firma CzechNet, která se časem rozrostla i o eco-friendly bambusová brčka z organické bambusové farmy ve Vietnamu.
Podnikání v zahraničí je stejné jako v Čechách. Potřebujete kapitál i kvalitního účetního. Ani tady nelétají zlatí holubi do pusy. Je to o odhodlaní, kuráži, pracovitosti a hlavně vytrvalosti.
Je něco, co ti v Austrálii chybí?
Určitě je to má rodina, přátelé a můj pejsek. Loni jsem se stala tetou a mám nádhernou neteř, která se jmenuje po mne (což mě dojímá :-)). Jsou chvíle, kdy si přeji nasednout do letadla a letět je všechny obejmout, zasmát se s nimi nebo jen vedle nich tiše sedět, i kdyby to mělo být jen na víkend (já jsem toho schopná), ale vybrala jsem si žít tady a neměnila bych. Zatím…..
S rodinou a nejbližšími přáteli jsem v pravidelném kontaktu, ale do ČR jsem letěla zatím pouze jednou. Dříve tu pro mě bylo všechno nové, zabydlovala jsem se, rozkoukávala a byla ze všeho tak nadšená, že jsem neměla potřebu. Dnes už jsem ale zabydlená a tu frekvenci návštěvnosti bych chtěla změnit.
Založila si firmu a žiješ s přítelem na druhé straně světa. Považuješ Austrálii za svůj domov? Jak tuto změnu přijala tvá rodina?
Ano, považuji. Ale za domov bych považovala i Floridu nebo třeba Toskánsko. Bude to znít možná jako klišé, ale já se cítím doma tam, kde se mi líbí a kde jsem šťastná. Není to o konkrétním místě. Je to o tom, kde máte srdce. A já si dovolím mít srdce na více místech, včetně České republiky.
Myslím, že to pro mou rodinu nebylo jednoduché, ale zároveň je to nepřekvapilo. Znají mě. Moje starší sestra mě překvapila a dobíhala na letišti, aby mě mohla ještě se slzami obejmout. Všichni ale moje rozhodnutí respektují a já jsem za to ráda. Moji rodiče už dlouho ví, že jsem světoběžník a v ČR mě neudrží. Říkají, že je to můj život a pokud jsem šťastná já, jsou šťastní i oni.
Co bys vzkázala čtenářům, kteří našli svou životní lásku v zahraničí, ale mají strach z opuštění jejich rodiny žijící v Česku?
Vzkázala bych jim dvě věci:
- Strach je největší nepřítel člověka! Zbytečně nám brání v plnění snů a přání. Říká se, že život začíná až na konci naší komfortní zóny. Takže já bych to při nejmenším zkusila. Ať poté nemusím litovat toho, že jsem to nezkusila.
- Myslím si, že opravdová (životní?!) láska neklade otázky ani strachy. Člověk jde za svým srdcem. Jestli je to životní láska stejně ukáže až čas. A pokud někomu bude chybět rodina natolik, že se vrátí domů, pak to životní láska nebyla. Každopádně tu je ještě varianta, že se partner/ka může přestěhovat do Čech. I takové případy znám, ale vydrželo jim to jen pár let. Nakonec se stejně oba odstěhovali do Austrálie.
Člověk by si měl především určit své priority. Víte, možná nás (Austrálii a ČR) dělí 24 hodin letadlem, ale kde je psáno, že se nemůžeme vídat každé tři měsíce nebo půlrok? Dnes se dá sehnat letenka za 14.000,- Kč. A i kdyby se na to měla složit celá rodina, tak se to dá zařídit. Já věřím, že pokud člověk opravdu chce, tak i může!
Báro, děkujeme za inspirativní rozhovor a přejeme jen to nejlepší jak v tvém podnikatelském, tak osobním životě.
